Náš svět se zdá třírozměrný (3D) a jeho čtvrtým rozměrem je čas. Náš stupeň volnosti v tomto prostoru je však omezený: po vodorovné rovině se dvěma směry dovedeme pohybovat snadno, k pohybu ve svislém směru již musíme překonávat gravitaci a v případě času jsme pouhými svědky jeho plynutí.
Představme si, že vše kolem nás, včetně nás samotných, existuje ještě v dalších rozměrech (dimenzích), se kterými máme slabší kontakt, než s důvěrně známým časoprostorem. Chcete-li, náš stupeň volnosti je v těchto dimenzích blízký nule, avšak zcela nulový není. Co když je náš svět jen časoprostorovým stínem nějaké vyšší skutečnosti? Pak bychom byli o něco zajímavějšími tvory v o něco zajímavějším vesmíru.
Otázkou je samotná povaha těchto skrytých dimenzí. Jedná se o skryté „ploché“ dimenze? Nebo se spíš podobají času? Anebo jde o podobný skok, jaký stál u zrodu kvantové mechaniky, tedy skok od determinismu (jistoty) k pravděpodobnosti (nejistotě)? Může jít o neceločíselné (fraktální) rozšíření časoprostoru?
Možná zde leží vysvětlení jevů, které dnešní věda pokládá za nemožné. Vědecké metody zkoumání jsou většinou založené na redukci a na izolaci pozorovaného předmětu nebo jevu. Jemnější souvislosti mohou při vytržení z kontextu zaniknout nebo být odkázány do říše nejistoty měření. Za vědecky validní považujeme výsledky s malou mírou nejistoty. Co když se to zajímavé ukrývá právě v nejistotě?
Věda je dlouhou historií školení o tom, jak si přestat lhát do kapsy. — Richard Feynman.